Retro: Vzpomínka na Gagmana, Borise Hybnera

Nejslavnější představitel české pantomimy Boris Hybner se dlouho hledal, než našel „povolání“ ke kterému byl předurčen.

Po maturitě nastoupil do chemičky v Litvínově, kde brzy zjistil, že tohle opravdu není pro něj… Rozhodl se proto studovat dál. Nejprve na zemědělské škole a pak na pedagogickém institutu v tehdejším Gotwaldově. Vystřídal toho dost, ale stále si nebyl jistý, co chce v životě vlastně dělat. Jak se svým osudem naložit, aby byl šťastný…

K vysněné profesi mu nakonec dopomohla vlastně jedna velká náhoda. Jeho kamarád, který sám rád bavil ostatní, ho přemluvil, aby společně založili kabaret. Překvapený Boris okamžitě souhlasil a dali se do toho. „Zkusil jsem to s takovou němou groteskou a v této roli jsem se našel. Měl jsem pocit, jako bych se podruhé narodil. Byla to láska na první pohled.“ zavzpomínal Hybner.

Každého návštěvníka kabaretu vystoupení mladého komika zaujalo a o talentu doposud neznámého Borise Hybnera se začalo mluvit i v kumštýřských kruzích.

„Nějak se to rozkřiklo a najednou se mi nabídky začaly hrnout. Já si vybral tu do souboru Ladislava Fialky, v pražském Divadle Na zábradlí. Byl zakladatelem československé školy klasické a moderní pantomimy. Měl jsem však jiné představy o dalším vývoji, a tak jsem asi po dvou letech odešel.“ prozradil Boris Hybner.

Následovala štace v Alhambře a Laterně magice, kde se potkal s kolegou Ctiborem Turbou. Toto spojení se ukázalo jako osudové. Založili spolu Pantomimu Alfreda Jarryho a jejich prvotina s názvem Harakiri se díky tomu, že na scénu poprvé přivedli černý humor, stala doslova revolucí! Jen pro zajímavost, to se psal rok 1968. Pak už to jelo jako po másle. Věnoval se komediálním výstupům, začal se objevovat v televizi a jeho sláva stoupala k výšinám.

Nejlepší období přišlo v osmdesátých letech, kdy prorazil i za hranicemi. V Nizozemí slavil úspěchy s trilogií Zahrada jménem Hollywood, kterou později zpracoval do podoby televizního seriálu Gagman, přičemž za tento výkon získal Bronzovou růži z Montreux.

Hlava se mu z toho ale nezamotala. Stále zůstával skromný, pevně nohama na zemi. Po revoluci založil soukromé divadlo Studio Gag, které ale bohužel vydrželo pouhých šest sezon. Pak se opět vydal do světa, jenž procestoval s ruským klaunem Slávou Poluninem, v jeho vyhlášené Snow Show. „Byly to krásné časy, zažili jsme toho mnoho. Je na co vzpomínat.“ hlásil nadšeně.

Po návratu domů se z něj stal profesor a své zkušenosti začal předávat studentům na pražském HAMU, kde stál v čele katedry nonverbálního divadla. Kromě toho se začal pravidelně objevovat ve filmu. Jen namátkou: Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý, Čert ví proč, Rafťáci, Peklo s princeznou…

Jenže spokojený život ověnčený vavříny netrval dlouho. Rakovinu tlustého střeva, která ho postihla, ještě zázračně překonal. Dva těžké infarkty už bohužel ne. Lékaři ho uvedli do umělého spánku, ze kterého už se neprobral. Zemřel 2. dubna 2016. „Někdo řekl, že humor bude novým náboženstvím lidstva, a já tomu věřím, myslím, že začínají dobré časy.“ Prohlásil v jednom ze svých posledních rozhovorů. Optimismus a víra ho provázely do poslední chvíle…

U některých použitých fotografií se nepodařilo zjistit autora.