Bydlím v domě, který jsem si vybavovala postupně podle financí. Teď konečně mám možnost (skoro po dvaceti letech) si ho trochu více předělat k obrazu svému a je pravda, že už jsem povolala kamarádky, které k tomu mají city. Pomáhá mi zejména sestřenka, protože má pro to vjem. Kamarádka mi zase vymyslela šatnu. Já ten cit nemám, takže ráda tyto záležitosti někomu přenechám. Nesmí to ale být anonymní člověk, musí mě znát, aby věděl, jak bych si to přála. Například mi pomůže najít v bazarech určité předměty, které se mnou zkonzultuje. Nechci žít ve studeném a sterilním prostředí, potřebuji, aby se mi doma dobře žilo.
Převládají barvy jako kávová, vanilková, lehké odstíny hnědé barvy. Nic ostrého.
Ráda si vozím věci, které mi dělají radost. Zejména kytky. Jednou jsem si z dovolené přivezla petúnie a pak si jich užívala celé léto. Když jsme jezdili túru proti domácímu násilí, besedy jsme mívali v uzavřených prostorách, ať už kulturních domů, nebo tělocvičen, byla-li tam nějaká květinová výzdoba, tak jsem vždy požádala někoho, jestli bych si mohla vzít kousek nějaké květeny domů. Teď mi to místo připomíná.
Netvrdím, že jich je moc. Pyšná jsem na tlustici, což je taková dužinatá rostlina, která nekvete, ale má mnohobarevnou zeleň. V interiéru je hrozně příjemná. K dřevu krásně ladí. Venku se snažím mít klasické petúnie. Dneska jsem zasadila stolisté růže, protože mám na zahradu více času a krásně zapadly k tújím. Vypadá to přirozeně, žádná vyumělkovaná zahrada.
Spíše starožitný. Teď jsme v etapě, kdy jsme konečně po dvaceti letech vyhodili veškerý nábytek z obývacího pokoje. Bohužel momentálně nemáme kam dát knihy. Takže leží na schodech. Zakopáváme o ně, ale to je životní etapa, abychom to měli hezké. Jednou jsem přišla domů a říkám: „To je ale hezky vymalováno. A kam jsi dal ten nábytek? Na zahradě nebyl.“ Dostalo se mi odpovědi: „Mámo, byl tady kontejner, tak jsem ho vyhodil.“ Je fakt, že jsme se zbavili spousty zbytečností. Teď chceme jednotlivé kousky dokupovat.
Asi na to, jak se nám podařilo propojit společné zázemí. Kuchyň, pracovnu a obývací pokoj. Tím, jak je nás víc, tak mám ráda, když o dětech víme. Můžeme tam všichni existovat, a přesto jeden druhého nerušíme. Takhle mám pocit, když vařím, že vidím na holky, co se učí v pokojíčku, a do toho se dívám do pracovny, jestli se Filip připravuje, nebo ne. Všechno mám hezky pod kontrolou, než kdyby se mi děti zašily nahoru do pokojíčku a já bych netušila, co tam dělají.
Kdo má ruce a nohy. Takže když se rozčílím, tak uklízí všichni a když jsem v klidu, tak uklízí taťka. A když on není v klidu, tak uklízím já.
Teď jsem si pořídila myčku, kterou jsem dlouho neměla. Jinak ale žádné jiné pomocníky nemám. Snažíme se všechno dělat sami.
Foto: Lenka Hatašová
Miso polévku moc ráda snídám. Po ránu mě zahřeje, zasytí a navíc je údajně japonským…
Říká se: Můj dům, můj hrad. Doma se cítíme bezpečně a v pohodě. A pokud…
Jaro přináší do našich zahrad nejen nový život a kvetoucí barevnost, ale také náročné úkoly,…
Noční osvětlení pro venkovní posezení může proměnit vaši zahradu v oázu pohody a příjemného setkávání…
Jaro přináší nejenom probouzející se přírodu, ale také úrodu, která nabízí nepřebernou škálu zdravotních benefitů…
Zdroj: Freepik Jiný kraj, jiný mrav. A o velikonočních svátcích to platí dvojnásob. Způsoby, jakými…