Mohla být slavnější než sám Mistr Karel Gott, proslavit náš národ, zanechat po sobě významnou stopu.
Ano, zpěvačka Eva Olmerová měla našlápnuto stát se světovou hvězdou první velikosti! Měla k tomu všechny předpoklady. Když zpívala, lidé zapomínali dýchat. Každou píseň dokázala podat tak procítěně, až šel mráz po zádech.
Okouzlila Fitzgeraldovou
Výrazný zlom v její kariéře mohl nastat v roce 1969, kdy si na vltavském parníku zajamovala s americkou jazzovou legendou – božskou Elle Fitzgeraldovou. Jakmile ji tato černošská hvězda uslyšela, okamžitě ji »hodila lano«. A rozhodně ne žádné podřadné. Její nabídka zněla až neskutečně: chtěla ji vzít rovnou na světové turné! „Její hlas… Neskutečný zpěv… Neuvěřitelný talent…““ nechala se slyšet Fitzgeraldová. Pro českou, a pro ni dosud neznámou kolegyni měla jen obdivná slova plná uznání a respektu. Takový objev v Praze skutečně nečekala!
Jenže všechny plány zhatil tehdejší komunistický režim, který Evu na západ prostě nepustil a se světovou kariérou byl rázem konec. „Kdyby měla šanci se představit zahraničnímu publiku, celá její kariéra i život by se vyvíjel úplně jinak,“ je dodnes přesvědčen například uznávaný hudební publicista Miloš Skalka. „V celé dosavadní historii české populární hudby a jazzu jsme měli jedinou zpěvačku skutečně světového formátu – Evu Olmerovou,“ přidává se rockový publicista Dan Vojtíšek. Všichni litují toho, že se zkrátka a dobře narodila ve špatné době. Pokud by žila jindy, případně jinde, byla by s největší pravděpodobností jasnou hvězdou na šansonovém i jazzovém nebi. Bohužel neměla možnost o svých kvalitách přesvědčit obecenstvo v zahraničí, což ji užíralo.
Alkohol ji zničil
Tato zmařená šance zanechala v její duši navždy bolestný šrám. O to víc začala holdovat alkoholu. Nejraději měla putyky čtvrté cenové skupiny. Pila, flámovala, někdy i několik dní v kuse. A tak jí prý bylo nejlépe. Ztratila víru v sama sebe, postrádala motivaci ještě něco dokázat. „Nikdo se jí ani nedivil. Když věděla, že hranice nepřekročí, rezignovala. Eva byla zjevení na hudební scéně, nespoutaný živel, bohém, uragán. Ta ženská toho mohla tolik dokázat. I když navenek působila drsně, jako tvrďák, byla v jádru velmi křehká a citlivá bytost. Je strašná škoda, že to takhle dopadlo,“ zavzpomínal na svou kolegyni zpěvák Pavel Bobek.
Když přišla vytoužená revoluce, bylo Evě šestapadesát let. Aby udělala díru do světa, na to již bylo pozdě. Zemřela pouhé čtyři roky po pádu totalitního režimu, v tichosti, v zapomnění a chudobě – na konci života pobírala směšný důchod, který činil 1400 korun. „Snažili jsme se jí ještě pomoci, nastartovat její kariéru, zvali ji na naše koncerty, aby si s námi zazpívala, ale ona o to moc nestála. Měla už svůj vlastní svět, do kterého nikoho moc nepouštěla,“ dodal ještě zpěvák. Jedno je jisté, takový hlas jako měla ona tu nebyl a dlouho asi ještě nebude…
U použitých fotografií se nepodařilo zjistit autora.